January 15, 2018 - 5:00 PM

A Diaper CEO on "Shy Baby" (EN/CZ)

“Stydlivka or Shy Baby”. During my childhood, this nickname crept under my skin like the grit of the Zlicin playground, where as a boy I kicked a ball with my prep school team.

In raising our little boy, I have not used this nickname, nor do I intend to use it. I turned 40 this year and I still do not know if I love or hate this innocent expression.

Whenever I have to go to a social event, I realize that I would prefer to just stay home. On the other hand, my wife would confirm that, once there, it is hard to get me to leave a party.

Just before I leave my hotel room to go to a conference hall to train managers from some multinational company, I have the feeling that I would rather pack my suitcase, jump in a taxi and catch the next flight home. I have worked on occasion for 10 years as a coach of business and managerial skills, but I cannot seem to get beyond the feeling, just before starting the course, to simply take off. It should be noted, however, that this condition disappears as soon as I enter the conference hall. During the courses, no one has ever had reason to accuse me of shyness.

Recently, my Czech-Swedish friend Petr sold his restaurant, and after 30 years in Sweden, moved back to the Czech Republic for retirement. In the center of our town, there were and are better pubs than his Lanterna, but I liked it the most. I went there every day for lunch for three years. I met the regulars who knew Peter as well as I did. As chef and owner, Petr was quite visible. He often delivered the food to customers himself. Kidding around with Petr or some of the regular guests was the best “dessert” after a good lunch. Since the restaurant has been in someone else’s hands, I have not been there for lunch. I am not interested in rebuilding the reputation of the regulars in Lanterna or any other business. Since this summer, I have been buying lunch at a local shop. I eat my lunch in the calm of my home or on a bench on the riverside.

In Prague, I worked as an English language consultant from 2000 to 2010. I only taught group courses at companies. Helping teams reach higher language levels and thus better business results was fulfilling for me. Students appreciated my energy and enthusiasm for teaching. I would not characterize this as work; for me, it was a hobby. However, things changed radically in 2010, when we moved to Stockholm. I started to teach English, Czech and (later) Swedish online. One-to-one. Instead of a full classroom and the constant chatter of students, I suddenly squinted at the monitor screen. Personal contact with students narrowed to the various tones of their voices and facial expressions on the screen. The human voice is a fascinating communication and musical instrument. In my group courses, I sometimes thought about how students learned to use their voices correctly, as well as how to listen. After seven years of lecturing and managing my language consulting company from the comfort of my home, I can say that my job is not just a hobby. It has become a real passion. I get a lot more done at home. More creatively, more efficiently, and with greater peace of mind for self-reflection. And most of all, I am delighted that my current way of working is appreciated by my closest family, students and colleagues.

Technology, less extroversion and breaking away from the ubiquitous "teamwork" trend are gradually helping me chew up and digest the nickname "Shy Baby”.

What version (extro- / intro-) do you prefer?

Martin, LOS Founder

Worksheets

 



Stydlivka

Stydlivka. Tohle slovo se mi v dětství zadřelo pod kůži jako škvára zličínského hřiště, na kterém jsem jako kluk s týmem přípravky proháněl mičudu. 

Při výchově našeho malého kluka jsem tohle slovo zatím nepoužil a ani to neplánuji. Letos mi bylo 40 a do dnešního dne nevím, jestli tenhle nevinný výraz miluju nebo nenávidím.

Pokaždé když mám vyrazit na nějakou společenskou akci, tak bych se nejraději zavřel doma. Na druhou stranu vám moje žena potvrdí, že z většiny večírků odcházím hodně nerad. 

Těsně předtím, než vyrazím ze svého hotelového pokoje do konferenčního sálu školit manažery z nějaké nadnárodní společnosti, bych nejraději sbalil kufr a skočil do taxíka ve snaze chytit nejbližší let domů. Jako trenér obchodních a manažerských dovedností pracuji příležitostně již 10 let, ale pocitu vzít před začátkem kurzu roha se zřejmě nezbavím. Nutno podotknout, že tento stav mizí v okamžiku, kdy vstoupím do konferenčního sálu. V průběhu kurzů mě ještě nikdo ze stydlivosti nenařkl.      

Nedávno prodal můj přítel, Čechošvéd Petr, svou restauraci a po 30 letech ve Švédsku se na důchod odstěhoval zpátky do České republiky. V centru našeho města byly a jsou lepší hospody než jeho Lanterna, mně se ale nejvíc líbilo právě tam. Chodil jsem tam tři roky každý den na oběd, přičemž jsem tam potkával štamgasty, kteří Petra znali stejně dobře jako já. Jako kuchař a majitel byl Petr na place vidět. Často roznášel hostům jídlo osobně. Prohodit s ním nebo s někým z pravidelných hostů pár slov byl ten nejlepší “zákusek” po dobrém obědě. Od té doby, co restauraci vede někdo jiný, jsem tam na obědě nebyl. Budovat si znovu pověst štamgasta v Lanterně či jiném podniku se mi nechce. Od letošního léta si kupuji oběd v místním obchodu. Jídlo si zbaštím v klidu doma či na lavičce u řeky.

V Praze jsem v letech 2000‒2010 pracoval jako lektor anglického jazyka. Učil jsem výhradně firemní skupinové kurzy. Pomáhat týmům dosáhnout vyšší jazykové úrovně a tím pádem lepších pracovních výsledků mě naplňovalo. Studenti oceňovali mou energii a nadšení do výuky. Do práce jsem nechodil ‒ byla mým koníčkem. V roce 2010 se věci radikálně změnily.  Přestěhovali jsme se do Stockholmu. Angličtinu, češtinu a později švédštinu jsem začal učit online. Individuálně. Místo zaplněné učebny a neustálého švitoření studentů jsem najednou mžoural na obrazovku monitoru. Osobní kontakt se studenty se zúžil na odlišné tóny jejich hlasu a mimiku obličeje na kameře. Lidský hlas je fascinující komunikační a hudební nástroj. Ve svých skupinových kurzech jsem občas tápal, jak se studenty hlas správně použít a naučit se mu naslouchat. Po 7 letech lektorování a řízení své jazykově konzultační firmy z pohodlí domova mohu konstatovat, že má práce už není jen koníčkem. Stala se opravdovou vášní. Pochopil jsem, že doma toho udělám mnohem víc. Pro rodinu a firmu. Kreativněji, efektivněji a s větším klidem na nutnou sebereflexi. A ze všeho nejvíc mě těší, že můj současný styl práce oceňují mí nejbližší, studenti a kolegové.

Technologie, méně extroverze a odklon od všudypřítomného “teamwork” trendu mi postupně pomáhají rozžvýkat a strávit slovo “stydlivka”.

Jakou verzi (extro- / intro-) preferujete vy? 

Martin Norling, LOS

Worksheets



comments powered by Disqus
By using this website you agree to the use of cookies.